5 měsíců v Praze

dne
Včera jsem plnou náhodou jsem přišla na to, že příští měsíc už to bude přesně půl roku, co jsem se nastěhovala do Prahy. Jako správná náplava teda zatím jezdím každý víkend domů (kéž by se to už změnilo, to věčný pendlování mě fakt neba), ale i tak tu trávím skutečně hodně času. Co mi pět měsíců tady dalo a vzalo? A co plánuji dále? 


Stěhování

5 měsíců v Praze. 2 různé byty. V prvním jsem vydržela přesně týden, poté jsem si šla hledat něco nového. Bydlet v bytě, kde to vypadá jak u Věry špindíry z Výměny manželek, to sorry jako, ale na to jsem neměla patrony. Ještě, že se na mě ten den usmálo štěstí, a i když jsem jeho dávku díky tomu vyčerpala tak na pět let dopředu, porozuměla jsem si s novými spolubydlícími a za tři týdny jsem se stěhovala do normálního bytu, kde se nemusím štítit sáhnout na kliku. Pod okny mi tedy lítá jedna tramvaj za druhou, ale má to tady svoje kouzlo. Jenom do školy to mám pořád docela daleko. A taky co bydlím v Praze, tak všude chodím na poslední chvíli. To mi přijde jako docela dobrý paradox. No, chození včas nebylo nikdy mou silnou stránkou, ale jak říkám: „Já nejdu pozdě, to ostatní přišli moc brzo.“
Práce
Bouchněte šampaňské, vypusťte balónky. Po (snad nekonečné) sérii pohovorů, který prostě nevycházely, jsem si konečně našla práci. A už žádný točení zmrzky, nebo míchání drinků (i když drinky míchám pořád). Ale mám skutečný responsible job! 
Od ledna pracuji na personálním v jedné nejmenované bance (i když dle fotografie níže by někteří z vás mohli vydedukovat, co je to vlastně za banku), a zatím paráda. Fajn lidi, docela dobrá práce, jen se pomalu posouvat dál. Jo, a mám taky strašně super výhled z okna. To zatím tak všechno, co bych vám za ty dva měsíce mohla říct.
Party time
Jednou s tím člověk začít musí. Znáte to. Žijete si hrozně zodpovědně, mravnost je vaše druhé jméno. Pak vám ve středu odpoledne po blbým dnu zavolá kamarádka, jestli nedáte kafe a jeden drink. Že fakt nejpozději v jedenáct budete v posteli, jako neblbni, vždyť ráno vstáváš do školy. Pak je najednou 3:40, sedíte v baru, a přemýšlíte, jestli má vůbec cenu jet domů a jít na ty dvě hodinky spát. Ano, toto je hodně stručný scénář jedné noci uprostřed týdne. 
Poučení: „Dáme jedno kafe a drink“ je synonymem pro „Jdu na jedno“. Fakt.
Nemusíte mít dvojku na žíle, abyste zažili neskutečnej večer. I když ten večer pijete drink z hrnečku aka slečna Daisy. 
Pokračování příběhu je takové, že jsem se ráno probudila s neskutečným hladem. Jelikož jsem si  den předtím nepořídila nic pořádného k snídani, tak jsem si musela vystačit s půlkou Milka čokolády. Ve školní kantýně jsem si koupila Redbull, který jsem za neustálého pobrukování: „Já mám Redbull, ty máš Redbull.. Dáme Redbull? Aspoň napůl?! Redbull, Redbull, REDBULL!!“ do sebe naklopila během chviličky. A zbytek vyučování mi celý svět připadal hrozně zpomalenej. A když už byl konečně ten vytoužený konec? Ne, nešla jsem spát. Šla jsem do práce. Cestou jsem musela udělat zastávku v Costa Coffee, jinak hrozilo, že by mi za chvíli došlo palivo. Upnutá až ke krku jsem se pak šla hrabat v neschopenkách. Přísahám – v jednu chvíli jsem myslela, že mezi ně hodím čelo. Ale byla jsem dobrá. Fakt. Sice můj vytoužený spánek pak připomínal spíše kóma, ale jednou za čas se vyhodit z kopýtka nikomu ještě neublížilo. Jo, druhý den se šlo pařit zase…😅
Má rodná hrouda
Život v Praze mi zatím přijde neskutečně skvělý. Tolik možností, tolik nových lidí, míst, zážitků. Přesto i když každý pátek sbalím kufr a jedu domů, mám pořád pocit, že už nemám na svoje blízké tolik času, kolik by si zasloužili. Někdy v žertu říkám, že bych na ty dva dny doma potřebovala knihu návštěv. Pravdou ale je, že by všichni chtěli, abych se za nimi přišla podívat, prohodit s nimi pár slov a na chviličku s nimi pobýt, ale dokud nebude mít den 48 hodin nebo se nebudu umět rozpůlit, tak to prostě nikdy nemůžu zvládnout. Navíc si i o víkendu vydělávám, takže o to víc se mi odkrajuje z toho koláče volného času. Po víkendech pak jezdím do Prahy smutná s myšlenkou, koho jsem tentokrát neviděla a komu už slibuji celé týdny, že se určitě někdy zastavím. A jako každý týden si pak říkám, že tentokrát to určitě vyjde.
Ale pak vidíte tohle, a je vám zase o něco líp. 
Pokud bych to měla shrnout, díky těm pěti měsícům tady jsem zjistila, že se skutečně dokážu o sebe postarat. Dokážu si vydělat tolik, abych pokryla své běžné životní náklady, něco naspořila a ještě si koupila něco hezkého na sebe nebo šla s kamarádkou na drink, nebo s přítelem do kina. Sice je to občas očistec pendlovat mezi školou a prací, a když máte konečně víkend, tak jdete zase do druhé práce, ale zatím mi to za to stojí. Mám po dlouhé době ze sebe dobrý pocit. A hlavně – jsem si svým vlastním pánem. A to je něco, co mi celou tu dobu chybělo. 
A teď?  Teď jsem jenom zvědavá, jaké budou ty další měsíce. Můžu jen doufat, že to bude jenom lepší a lepší, a že ten můj Primetime teprve začíná!

3 komentáře Přidejte váš

  1. Julie K. píše:

    Tohle mě natěšilo do Prahy, za pár týdnů se tam chystám a postupně snad i odstěhovat. To město miluju, jediné, v kterém si v Česku dokážu představit to žití.

    To se mi líbí

  2. Ajuš píše:

    Tak to jsem ráda 🙂 Ale je nás docela málo, co si to tady vyloženě užívají. 🙂

    To se mi líbí

  3. Prostě Dája píše:

    Ahoj, máš moc pěkný blog, nejprve jsem se musela v něm trochu zorientovat, ale určitě se pak zde najdu. Moc pěkné foto atd.

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s