Než začnu s hlavní myšlenkou tohoto článku: Na tuhle vyhlídku na Pražském hradě chodím s velkou oblibou. Troufám si říct, že jsem Prahu z tohoto místa viděla už snad stokrát, ale přesto mi vždycky ten výhled doslova vyrazí dech. Tolika lidmi nenáviděné město je z tohoto úhlu naprosto dokonalé. Pražáci, až jednou budete mít špatný den, vydejte se na Hrad, probojujte se přes milion turistů a chvíli si kochejte tímhle pohledem. Neskutečně to uklidňuje.

A tak jsem si žila svůj spokojený studentský život, na zkrácený úvazek chodila do práce a připadala si neskutečně „úspěšně“ – plním přeci ten svůj velký seznam. Jsem o dost lepší než někteří mí vrstevníci, kteří vidí smysl života v poflakování se po ulicích s cigaretou u pusy a žádnými cíli! A pak se to stalo. Připlížila se ke mě zničeho nic, chytila se mě pevně a nepustila. Ta otázka: Opravdu TOHLE chci? Zapadnout do toho nějakého tuctového plánu? Mám přeci tolika možností, proč se tedy upsat nějakému stereotypu?
Má to totiž jednu výhodu – stereotyp vás jen tak nepřekvapí. Máte své jistoty. Své pohodlí. Znám spoustu lidí, co ve stereotypu žije a dělá je neskutečně šťastnými. Představa, že by měli zkusit něco nového, byť jen pitomou restauraci, je pro ně nepochopitelná.
Proč bychom to měli dělat? Tohle všechno máme ozkoušené, a vyhovuje nám to. Děkujeme za optání.

Ale víte co? Já nemám co ztratit. Rozjedu svůj plán. A až přijde ten správný čas, tak vás o něm budu informovat. Průběžně. A jestli to všechno vyjde alespoň z poloviny tak dobře, jak si představuji – bude to kur*a boží! A pokud nevyjde vůbec nic, budu žít alespoň z vědomím, že jsem to zkusila.
Tímto zahajuji svůj zbrusu nový životní plán. Alespoň na následujících 12 měsíců. Pak se uvidí, co bude dál, a jak se s tím poperu. A víte co? Neskutečně se na to těším a dává mi to příval nové energie a optimismu. Takový pocit jsem už dlouho nezažila. Ten neskutečně boží pocit, který vám připomíná, že žijete. Znáte ho vůbec?
Nic si nelajnuju… Nechávám vše tak nějak být… Ať přijde, co přijde. Někdy to možná není úplně dobře, jindy zase možná jo. Ale je fakt, že jakmile se přiblíží konec studia (a že už je to skoro za rohem), tak to budu asi řešit… Asi budu muset… Když už teď vidím, že se mi nebude chtít…:-DHlava v knihách
To se mi líbíTo se mi líbí
Někdy je to nejlepší. Však se také říká, že nejlepší výlety jsou ty spontánní. Možná to tak bude platit i o životě. 🙂
To se mi líbíTo se mi líbí
tohle plnění seznamu je v pohodě za předpokladu, že to aspoň z té poloviny vyjde. Pokud ne, má člověk zaděláno na celoživotní pocity frustrace z nesplněných snů a během celé krize středního věku se pak s nimi musí vyrovnávat. A hodně to bolí… http://www.libenanovakova.cz
To se mi líbíTo se mi líbí