Kde budu za měsíc? Kde budu za rok?

dne
Než začnu s hlavní myšlenkou tohoto článku: Na tuhle vyhlídku na Pražském hradě chodím s velkou oblibou. Troufám si říct, že jsem Prahu z tohoto místa viděla už snad stokrát, ale přesto mi vždycky ten výhled doslova vyrazí dech. Tolika lidmi nenáviděné město je z tohoto úhlu naprosto dokonalé. Pražáci, až jednou budete mít špatný den, vydejte se na Hrad, probojujte se přes milion turistů a chvíli si kochejte tímhle pohledem. Neskutečně to uklidňuje. 
Když jste v posledním semestru navazujícího studia, tak vás to jednoho krásného dne donutí začít přemýšlet o tom, jakým směrem by se měl ubírat váš postudentský život. Ať chcete nebo nebo ne, musíte se nad touto otázkou hluboce zamyslet. Když jsem končila střední, bylo všechno naprosto jasné – vystudovat vysokou, najít si skvělou práci, přítele, pořídit si společnou domácnost, vzít se, udělat si děti a pak ty malé Gremliny nějakým způsobem ochočit (aby věděli že mají zdravit, smrkat do kapesníku, jíst příborem, a že naopak nemají koukat spolužačkám pod sukně, říkat učitelce „vole“ nebo malovat fixkami po našem psovi – zkrátka takový ten praktický základ).
 A tak jsem si žila svůj spokojený studentský život, na zkrácený úvazek chodila do práce a připadala si neskutečně „úspěšně“ – plním přeci ten svůj velký seznam. Jsem o dost lepší než někteří mí vrstevníci, kteří vidí smysl života v poflakování se po ulicích s cigaretou u pusy a žádnými cíli! A pak se to stalo. Připlížila se ke mě zničeho nic, chytila se mě pevně a nepustila. Ta otázka: Opravdu TOHLE chci? Zapadnout do toho nějakého tuctového plánu? Mám přeci tolika možností, proč se tedy upsat nějakému stereotypu? 
Má to totiž jednu výhodu – stereotyp vás jen tak nepřekvapí. Máte své jistoty. Své pohodlí. Znám spoustu lidí, co ve stereotypu žije a dělá je neskutečně šťastnými. Představa, že by měli zkusit něco nového, byť jen pitomou restauraci, je pro ně nepochopitelná. 

Proč bychom to měli dělat? Tohle všechno máme ozkoušené, a vyhovuje nám to. Děkujeme za optání. 

Přesně tohle by nejspíše řekli, pokud byste se zeptali, zda chtějí vyzkoušet chuť změny. A to byl další velký strašák, který mě začal odrazovat od plnění mého středoškolského seznamu. Andreo, jsi mladá, a žiješ v době plné možností! Vykašli se na jistoty, na to co ti řekne rodina, a na svoje vlastní pohodlí a běž poznat svět na vlastní pěst! Tohle přesně doslova křičel zcela nový hlas v mé hlavě – Odhodlaný (v mé hlavě bydlí více hlasů, např.: Uvědomělý, Pochybovačný – ten mě začal přesvědčovat o tom, že stereotyp je fuj; Šílený – zní jako Jared Leto v Suicide Squad; a Bláznivý). A i když to zní bláznivě – stejně jako vyprávění o tom, že mi v hlavě povídají nějaké hlasy – já ho chci poslechnout. Ačkoliv budu muset vypadnout ze své komfortní zóny. Ačkoliv půlku rodiny asi klepne, až jim to řeknu. Milují své jistoty a stereotyp. A já jsem budoucí aspirant na skvěle nudnou budoucnost, protože budu (asi) ta inženýrka, což znamená, „že se budu mít hrozně dobře“.  (Chápejte, všichni mí příbuzní kolem vysoké školy možná tak prošli, a nemají úplně představu jak to dneska ve skutečnosti chodí)
Ale víte co? Já nemám co ztratit. Rozjedu svůj plán. A až přijde ten správný čas, tak vás o něm budu informovat. Průběžně. A jestli to všechno vyjde alespoň z poloviny tak dobře, jak si představuji – bude to kur*a boží! A pokud nevyjde vůbec nic, budu žít alespoň z vědomím, že jsem to zkusila. 
Tímto zahajuji svůj zbrusu nový životní plán. Alespoň na následujících 12 měsíců. Pak se uvidí, co bude dál, a jak se s tím poperu. A víte co? Neskutečně se na to těším a dává mi to příval nové energie a optimismu. Takový pocit jsem už dlouho nezažila. Ten neskutečně boží pocit, který vám připomíná, že žijete. Znáte ho vůbec? 

3 komentáře Přidejte váš

  1. Nic si nelajnuju… Nechávám vše tak nějak být… Ať přijde, co přijde. Někdy to možná není úplně dobře, jindy zase možná jo. Ale je fakt, že jakmile se přiblíží konec studia (a že už je to skoro za rohem), tak to budu asi řešit… Asi budu muset… Když už teď vidím, že se mi nebude chtít…:-DHlava v knihách

    To se mi líbí

  2. Ajuš píše:

    Někdy je to nejlepší. Však se také říká, že nejlepší výlety jsou ty spontánní. Možná to tak bude platit i o životě. 🙂

    To se mi líbí

  3. Unknown píše:

    tohle plnění seznamu je v pohodě za předpokladu, že to aspoň z té poloviny vyjde. Pokud ne, má člověk zaděláno na celoživotní pocity frustrace z nesplněných snů a během celé krize středního věku se pak s nimi musí vyrovnávat. A hodně to bolí… http://www.libenanovakova.cz

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s