A tak jsem si žila svůj spokojený studentský život, na zkrácený úvazek chodila do práce a připadala si neskutečně „úspěšně“ – plním přeci ten svůj velký seznam. Jsem o dost lepší než někteří mí vrstevníci, kteří vidí smysl života v poflakování se po ulicích s cigaretou u pusy a žádnými cíli! A pak se to stalo. Připlížila se ke mě zničeho nic, chytila se mě pevně a nepustila. Ta otázka: Opravdu TOHLE chci? Zapadnout do toho nějakého tuctového plánu? Mám přeci tolika možností, proč se tedy upsat nějakému stereotypu? 

Má to totiž jednu výhodu – stereotyp vás jen tak nepřekvapí. Máte své jistoty. Své pohodlí. Znám spoustu lidí, co ve stereotypu žije a dělá je neskutečně šťastnými. Představa, že by měli zkusit něco nového, byť jen pitomou restauraci, je pro ně nepochopitelná. 

Přesně tohle by nejspíše řekli, pokud byste se zeptali, zda chtějí vyzkoušet chuť změny. A to byl další velký strašák, který mě začal odrazovat od plnění mého středoškolského seznamu. Andreo, jsi mladá, a žiješ v době plné možností! Vykašli se na jistoty, na to co ti řekne rodina, a na svoje vlastní pohodlí a běž poznat svět na vlastní pěst! Tohle přesně doslova křičel zcela nový hlas v mé hlavě – Odhodlaný (v mé hlavě bydlí více hlasů, např.: Uvědomělý, Pochybovačný – ten mě začal přesvědčovat o tom, že stereotyp je fuj; Šílený – zní jako Jared Leto v Suicide Squad; a Bláznivý). A i když to zní bláznivě – stejně jako vyprávění o tom, že mi v hlavě povídají nějaké hlasy – já ho chci poslechnout. Ačkoliv budu muset vypadnout ze své komfortní zóny. Ačkoliv půlku rodiny asi klepne, až jim to řeknu. Milují své jistoty a stereotyp. A já jsem budoucí aspirant na skvěle nudnou budoucnost, protože budu (asi) ta inženýrka, což znamená, „že se budu mít hrozně dobře“.  (Chápejte, všichni mí příbuzní kolem vysoké školy možná tak prošli, a nemají úplně představu jak to dneska ve skutečnosti chodí)

Ale víte co? Já nemám co ztratit. Rozjedu svůj plán. A až přijde ten správný čas, tak vás o něm budu informovat. Průběžně. A jestli to všechno vyjde alespoň z poloviny tak dobře, jak si představuji – bude to kur*a boží! A pokud nevyjde vůbec nic, budu žít alespoň z vědomím, že jsem to zkusila. 

Tímto zahajuji svůj zbrusu nový životní plán. Alespoň na následujících 12 měsíců. Pak se uvidí, co bude dál, a jak se s tím poperu. A víte co? Neskutečně se na to těším a dává mi to příval nové energie a optimismu. Takový pocit jsem už dlouho nezažila. Ten neskutečně boží pocit, který vám připomíná, že žijete. Znáte ho vůbec?