Zvedám kotvy!

dne
Kde jen začít? To je taková má obvyklá otázka, když začínám psát nový článek. Začněme tedy tím, že jsem si už od svých pozdních základkových let chtěla vyzkoušet žít nějakou dobu v zahraničí. Po střední jsem si zkrátka chtěla sbalit kufr a vyjet někam daleko. Chápejte – když jste třináctiletá holka, které matika nejde od chvíle, co se do ní začala cpát i písmenka, fyzika je pro vás jeden velký otazník, v biologii taky příliš nevynikáte, tak to přeci nemůžete v životě nikam pořádně dotáhnout! Jak ráda bych dneska potkala své učitele a ukázala jim, jak moc se tenkrát mýlili! 
Střední školou jsem proplula neskutečně rychle a najednou tu byla maturita. Po ní jsem přece chtěla odjet někam pryč. Ale to bych nesměla žít ve své rodině, která čekala, že půjdu i na tu vysokou – protože, víte jaký máte s vejškou naprosto pohádkový život? Když ji totiž doděláte, nemusíte zbytek života ani hnout prstem, a stejně nebudete vědět co se všema těma penězma budete dělat. Ano chápete správně, jsem první člověk v naší rodině (pokud nepočítám své bratrance a sestřenice), kdo vystudoval vysokou školu a dosáhl dokonce i na ten inženýrský titul.  😁 Během studia jsem neustále přemýšlela nad tím, že bych teda mohla zkusit alespoň ten Erasmus. Ale když máte přítele, nějak se vám tahle příliš varianta nezamlouvá. Přece ho tu nenecháte samotného, vám by se to zajisté taky nelíbilo, kdyby si jednoho dne sbalil svá fidlátka a vyrazil si jen tak do světa.
A tak jsme začali plánovat společný odjezd a život v zahraničí až dodělám školu. Já se vždy viděla v USA, jak vařím kafe v malém bistru na Manhattanu, povídám si se zákazníky (něco jako Rachel Greenová, ale já bych zajisté byla schopnější) a ve volné dny cestuji po všech těch úžasných místech. Honza byl větší realista a přemýšlel o práci v Německu. Nakonec ale nedávno dostal skvělou práci u nás, a už se mu najednou nikam nechtělo. Já mu to samozřejmě strašně přála, ale zároveň se i smiřovala pomalu s tím, že teda odstátnicuju, pořídíme si dům, dvě děti a do zahraničí se podívám vždycky v létě, až pojedeme na dovolenou k moři (jo, dokážu být i mega sobecká). Ale pak přišel zlom v ději. 
„Chci abys odjela alespoň ty,“ řekl mi jednou Honza u večeře. A přišla výměna argumentů, proč je to dobrý nápad a proč naopak ne. Hádejte, na které straně barikády jsem najednou stála (ženská no…). Nakonec celá záležitost na pár dní vyšuměla. Život šel dál, já se učila na zkoušky, psala seminárky, Honza se zaučoval v nové práci, nedočkavě jsme čekali na středečního Masterchefa a v pátek se u nás scházeli kamarádi na menší house party. Život jako z laskavého sitcomu. Pořád mezi námi ale visela ta nabídka, kterou jsem asi ze zbabělosti zaháněla, a radši připravovala guacamole na další páteční xboxový turnaj nebo se dohadovala, koho tentokrát Přemek Forejt neskutečně zhejtí.
Jeden sobotní večer jsem seděla u notebooku a projížděla sociální sítě, když mě zaujala jedna reklama na agenturu, která hledá holky na práci au pair v Americe. Má zbabělost byla asi ten samý večer na nějaké party, protože jsem už za pár minut vyplňovala registrační formulář. Honza měl totiž pravdu – možná budeme mít jednou oba úžasnou práci, nádherný dům a báječné děti, a já budu šťastná, že můžu být mámou, ale kdybych to nezkusila, vyčítala bych si to každičký den. Věci se pak náhle daly tak rychle do pohybu, že tomu sama pořád ještě nevěřím. Minulý týden jsem si vyzvedla své vízum, a za měsíc odjíždím do Ameriky. Rušnou Prahu vystřídám za klidné městečko u jezera Ontario ve státě New York. A to na celý jeden rok. 
Bojím se? Ano. Stýská se mi už teď? Samozřejmě. Napadlo mě, že je to celé hloupost, a měla bych z toho honem rychle vycouvat? To si pište. Byla jsem, a stále jsem, překvapena, jak mě Honza celou dobu podporuje. Když jsem mu tehdy oznámila, že mě telefonicky kontaktovala slečna z agentury, abych už v září odletěla, byl dost v šoku. Ale víte co také vidím? Jak se od té doby změnil náš vztah. Najednou se nehádáme kvůli zbytečnostem. Více plánujeme a smějeme se spolu. Užíváme si jeden druhého. Jsme více spontánní. A čím více se můj odjezd blíží, tím více věřím, že to odloučení zvládneme. Nejsme přece první ani poslední pár, který se na rok odloučil, ne? A já určitě nejsem první holka, která jednou od někoho schytá hejt za to, že chtěla zkusit žít jinak, a nechala svého kluka rok čekat. Pořád totiž tajně doufám, že nakonec spolu procestujeme svět, a pak spolu zestárneme a každé letní odpoledne budeme sedět na naší verandě a hrát dámu. A teď vzhůru za dobrodružstvím! 

Jeden komentář Přidejte váš

  1. Ivush píše:

    Moc ti to přeju a věřím, že ten rok zvládnete a uteče to jako voda. Taky mám takový choutky jet studovat nebo pracovat do zahraničí (ale spíš v oboru, brigády sem si zkusila dvě léta v anglii), ale přítel už má práci a tak je to složitější. Však chápeš. každopádně je skvělý, že ti to vyšlo tak rychle, určitě si ten rok užiješ naplno a až pojedete jednou do ameriky s přítelem spolu, vezmeš ho na všechny ty skvělý místa, který díky tomu roku poznáš 🙂

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s