Jsem sice cestovatel-začátečník, během svých cest jsem však již dospěla minimálně k závěru, že některá místa musí člověk zkrátka sám fyzicky navštívit, aby se do nich dokázal zamilovat. V mém případě to bylo Portoriko – ne, že bych o něm nikdy předtím neslyšela, ale nikdy jsem neuvažovala nad tím připsat ho na svůj Travel bucket list. Věci se ale změnily, když mě má host family pozvala na společnou rodinnou dovolenou do San Juan. Po poněkud šedých městech státu New York byla představa, že uvidím zase barevné domečky, které mi připomenou evropské přímořské státy, neskutečně lákavá.

To se ráno vlečete s kufrem na letiště, a v duchu nadáváte, protože vám neskutečně mrzne zadek, a o pár hodin později už ze sebe doslova strháváte všechny možné vrstvy oblečení, protože vás vítá sluníčko a 31 stupňů Celsia. Ti, kteří každou zimu pravidelně utíkají do tepla, tuto situaci zajisté znají velice dobře. Pro mě to byla velká premiéra, protože stále toužím po tom zažít alespoň jedny Vánoce někde pěkně v teple na pláži. Tím ale odbíhám od tématu.

San Juan má dvě podoby. Jedna z nich je moderní: plná hotelů, restaurací, barů a druhá je ta starší, ale krásně barevná, a když do ní člověk zabloudí má najednou pocit, že se teleportoval zpátky do Evropy.    Lidé jsou tu milí, vstřícní, veselí. Ženy nosí barevné oblečení a výrazné rtěnky, a jejich sebevědomí by se mělo v Čechách rozdávat po kilech. Protože (zdravě) sebevědomá žena, je krásná žena. A je škoda, že na to spousta z nás zapomíná. Napravme to, dámy!

Téměř každé odpoledne je slunečný den přerušen pořádným lijákem. Místní se přitom chovají, jako kdyby žádný déšť vlastně nebyl – někteří lidé nerušeně pokračují ve vyprávění si uprostřed ulice, stánkaři dále vyvolávají na kolemjdoucí, ať se zastaví zrovinka u nich a děti vesele pobíhají a schovávají se v uličkách. Po hodině déšť ustává, v ulicích je o něco snesitelněji. Ideální počasí na prohlídku starého San Juan. A že je na co se dívat! Americký turista si tu musí připadat jak v Jiříkově vidění. Užší silnice, chaotičtější doprava, „divné měrné jednotky“ (moje host mum se třeba při řízení rozčílila, že ji navigace navádí v kilometrech, nikoliv v mílích – jo holka, vítej v mém světě), a hlavně úplná pohoda a klídek.

Je těžké se tady ubránit představám, jak si jednoho krásného dne koupíte jednosměrnou letenku na nějaké opravdu krásné místo, kde strávíte delší část svého života. Sníte a přitom se usmíváte – stejně tak, jako když poprvé potkáte TOHO kluka, se kterým jste prohodili sice jen pár slov, a není to zrovna model od Calvina Kleina, přesto se vám z něj okamžitě zatočí hlava a cítíte, že je mezi vámi to těžko popsatelné něco, co jste s nikým jiným nikdy necítili. Máte chuť tančit, i když nehraje hudba.  Přesně takhle si představuji čerstvou zamilovanost do nově objeveného místa. A přesně pro ni chci cestovat.