Jak jsem málem umrzla v Bostonu

dne
Říká se, že nejlepší výlety jsou ty, které se předem moc dlouho neplánují. Když se vrátím pár let do minulosti, musím sama za sebe říct, že je toto tvrzení pravdivé. A platí i o mém výletu do Bostonu, který se zkrátka vydařil – ještě aby ne, Boston je prostě neuveřitelný. S ostatními Au Pair jsme se shodly na tom, že je to město stejně krásné jako New York City, ale narozdíl od něj tu není každý pořád „busy and in a hurry“. Doslova na každém rohu je cítit marihuana, která je ve státě Massachusetts (kde je hlavním městem právě Boston) zcela legální. Mezi moderními výškovými budovami se krčí malé roztomilé domečky, které nápadně připomínají ty naše „staré“ evropské. Ještě aby ne – právě na území Massachusetts kdysi připluli první angličtí osadníci, začali zakládat kolonie a dál už to všichni znáte. 🙂

Větší cestování po USA jsem si plánovala až zhruba od poloviny března, kdy našetřím větší balík peněz a v hlavě si trošku srovnám, co bych vlastně chtěla všechno do toho svého odjezdu domů vidět.  To by ale nesměla přijít Raquel, jedna z Au Pairek v naší oblasti, s nápadem vyrazit do Bostonu. A to bych nebyla já, kdybych zůstala sedět v Oswegu na zadku (pardon, ale jsem tu jen do podzimu; navíc Oswego je opravdu díra po petardě, nebudeme si nic nalhávat). A tak jsme se jednu sobotu místo dohánění spánkového deficitu vykopaly z postele ještě před šestou ráno a vyrazily autem na téměř pětihodinovou cestu do Bostonu. I když auto „patřilo“ Raquel, většinu cesty jsem řídila já – po 40 minutách řízení totiž na první zastávce u Starbucksu prohlásila, že je „too tired“, a potřebuje si na chviličku odpočinou. Zbytek tak byl už na mě. 
Povím vám jednu věc – jestli je něco, co na Americe opravdu nechápu, je to jejich pomalá jízda po dálnicích. Mají tady nádherné, opravdu nádherné, cesty. Žádné uzavírky, nebo jiné rozkopané cosi, na kterém nikdo nepracuje, a i přesto všechno je tady maximální povolená rychlost na dálnicích 65 mil/hod. To je cca 110 km/hod! Samozřejmě jsem to „valila“ o něco více, ale potom co mě před Vánoci za rychlost chytili na cestě domů do Oswega, si přeci jenom dávám už větší pozor (naštěstí to tenkrát skončilo jen napomenutím). Po necelých pěti hodinách jsme nakonec konečně dorazily do Bostonu, který zrovinka ten víkend sevřel mráz – až z toho třeba zamrzlo jezírko v Public Garden. Místním to samozřejmě nevadilo – i když prý začalo mrznout teprve den předem, vytáhli hokejky, brusle a šli si užívat odpoledne venku. 
My brusle neměly, tak jsme se alespoň prošly pro ledu a udělaly si první fotky z Bostonu
Dokonce byla taková zima, že i známě kačenky v Public Garden vytáhly ten den čepice 🙂
Po krátké procházce po Public Garden jsme vyrazily do našeho hostelu, abychom si tam nechaly naše zavazadla a taky se trochu přioblékly na další putování. Mezitím se venku setmělo a všechny možné výstrahy hlásily, že by během příštích tří hodin měla přijít menší sněhová bouře. To nás ale neodradilo od toho vyrazit na vyhlídku Top of the Hub, a prohlédnout si noční Boston pěkně z výšky. A vyplatilo se! Co mě nadchlo nejvíce bylo zjištění, že ulice a a domy ve městě jsou rozmístěny tak, že tvoří pravidelné obdélníky (z čehož si můj vnitřní perfekcionista jen spokojeně chrochtal blahem). Poněkud problematické bylo udělat nějaké pěkné fotografie, protože přeci jen ve sklech byly vidět  nejen naše odrazy, ale také osvětlené informační tabule uvnitř vyhlídky (pokud si pozorně prohlédnete úvodní fotografii tohoto článku, můžete si jich všimnout). Ani to nám ale nezkazilo potěšení z výhledu na Boston a také na to, jak se na něj pomalu žene sněhová bouře. Nemusím zajisté do detailu popisovat, jaká byla naše cesta zpátky na hostel. ⛄

Druhý den se naštěstí počasí umoudřilo, a my se probudily do slunečného dne s teplotou nad nulou. Po snídani pak šup na metro směrem na Harvard, kam jsme dorazily po cca 30 minutách jízdy (a ještě zdarma, jelikož na naší stanici zrovna ten víkend nefungovaly automaty na výdej jízdenek). Vzpomínám si na to, že když jsem si kdysi dávno malovala, jaké to asi bude na vysoké škole, představovala jsem si kampus jako právě na Harvardu (hahaha, Andreo). Ten den se k nám připojila Míša – Au Pair z Česka, která v okolí Bostonu žila cca 2 roky – takže jsme měly báječnou průvodkyni po Kampusu, ale později také po Bostonu. A samozřejmě jsme si musely jít osahat levou nohu sochy Johna Harvarda. Legenda totiž praví, že když se dotknete její levé nohy, přinese vám to štěstí. Tak teď jen doufám, že se to štěstí netýká jen studijního života, jelikož školu jsem úspěšně ukončila už loni v květnu. A pět vteřin po státnicích jsem si odpřísáhla, že se do školy už nikdy nevrátím (přeci jen 18 let soustavného vzdělávání je opravdu hodně).

Po obědě v jednom malém bistru jménem Tasty Burger (kde mimochodem dělají jedny z nejlepší hranolek, které jsem kdy jedla!), jsme se vrátily zpět do Bostonu. Udělaly jsme si procházku do místního přístavu, kde nám naše „průvodkyně“ prozradila, že si mj. můžete zaplatit asi 50 dolarů  za výlet na moře, jehož hlavním cílem je pozorování velryb. Myšlenka je to krásná, lákavá, ale má to jednu velkou nevýhodu – nemáte vůbec žádnou jistotu, že se nějaké vůbec ukážou. A peníze vám v takovém případě samozřejmě nevrátí (je to na vaše vlastní riziko, chápete). Přemýšlíte-li tedy někdo o tom, že začnete podnikat, ale furt vám chybí ten nápad, můžete třeba začít vybírat peníze a lákat turisty na Lochnesku v Máchově jezeře nebo delfíny na Labi. Možná to bude mít podobný efekt. I když velryby v Bostonu jsou aspoň skutečné. Teda – říká se to. Znáte někoho, kdo nějaké opravdu zahlédl?

Po malé zastávce v Quincy Market jsme si udělaly ještě zastávku v TD Garden, což je místní hokejový stadion. Jako hokejový nadšenec jsem si musela koupit fanouškovskou mikinu Bostonu, a také si udělat fotku se sloupem, na kterém byla obří fotografie Davida Pastrňáka. Smutným faktem na tom všem je, že přímo před ní nějaká chytrá hlava postavila odpadkový koš. Jo, mohli ho v té mega hale postavit kamkoliv jinam. Ne, oni ho nacpou zrovna jako naschvál před Pastrňáka – asi aby se s ním Češi moc nefotili (hihi). Tím pomalu skončilo naše Bostonské dobrodružství.

Následující den se totiž vrátila taková zima, že se venku nedalo vydržet. Bohužel jsme neměly možnost se pořádně ohřát ani v našem hostelu, kde se teplota na pokojích celý víkend pohybovala okolo 15 stupňů Celsia. Spala jsem tedy ve dvou tričkách, dvou mikinách, kolem nohou jsem měla omotanou zimní bundu a přes sebe přehozené dvě deky, přesto jsem v noci klepala kosu a domů se vrátila pořádně nachlazená. Na hostelu nám s problémem bohužel nedokázali pomoci, a když jsem na  tuto skutečnost upozornila v recenzi na Hostelwords, bylo mi jakousi snaživou slečnou Zoe vysvětleno, že když je zima venku, tak je přece zima i v baráku. Tímto končím mé Bostonské povídání!

2 komentáře Přidejte váš

  1. Ivush píše:

    To s tím vyjádřením k recenzi na hostel mě teda pobavilo. Ale v tu chvíli by mi do smíchu rozhodně nebylo. Jinak je skvělý, že využíváš situace a cestuješ dokud můžeš 🙂

    To se mi líbí

  2. Ajuš píše:

    Upřímně si nedovedu představit, kdyby mi tohle řekla do očí na té recepci. Asi bych teď měla na sobě oranžový stejnokroj a čekala na deportaci do Čech 😀

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s