Jak se (ne)hledají kamarádi na druhém konci světa?

dne

Řeknu vám to jednoduše – ne moc lehce. Alespoň tedy mně. Víte, nejsem ten typ člověka, který je ozdobou každé party, a lidi se tak snaží dělat vše proto, abych trávila čas zrovinka s nimi (nebo snad ano?!). Nějakým způsobem, který si dodnes úplně nedokážu vysvětlit, se zhruba před sedmi lety stalo to, že se z extrovertní party girl stala introvertní šedá myška. A já fakt nevím proč! Anyway – jedním z mých cílů pro můj americký rok bylo na sobě v této oblasti zapracovat. Smazat si z čela ten imaginární nápis „Pako“, a ukázat lidem mé otevřené a kamarádské já. Přeci jen jedním z mých 200 přání, které jsem si chtěla splnit do 25 let bylo mj. i najít si spoustu přátel z jiných států.

Můžete být tím nejintrovertnějším introvertem na světě, přesto nastane chvíle, kdy kolem sebe potřebujete mít ty správné lidi. Třeba když poprvé v životě slavíte příchod nového roku daleko od rodiny a svých přátel z domova.

Začít si hledat kamarády na úplně novém a neznámém místě je ze začátku dost velký oříšek. Je to dost podobné, jako když se takoví ti televizní dobrodruzi nechají vysadit někde uprostřed džungle, naprosto sami, jen s batohem na zádech a kamerou v ruce, na kterou pak dokumentují svou cestu za sebepoznáním a hlavně přežitím. Na samém začátku mají jen dvě možnosti – buď se hned (promiňte mi ty výrazy) poserou při prvním fuckupu, a v nejhorším případě se nechají sežrat prvním hladovým tygrem, který náhodou půjde okolo; nebo se vyhecují natolik k tomu úspěšnému zdolání cíle, že když pak zpětně koukají na ty své záběry ze svého pohodlného gauče, tak sami nechápou, kde se v nich najednou vzala všechna ta síla a odhodlání (třeba naopak nahánět toho hladového tygra).

Moje první snahy najít si tu alepsoň jednu kamarádku také končily většinou takovými malými fuckupy. Měla jsem o tom napsané takové tři krásné odstavce, ale radši bych se víc zabývala tím hezčím. Ve zkratce – první adeptka se o pár dní později přestěhovala do úplně jiného státu a po pár dnech se mnou pak přerušila veškerý kontakt; ze druhé se po čase vyklubala věčná stěžovalka, která navíc trpí totální absencí jakékoliv empatie. Co se týče třetí, čtvrté a páté – tam se zkrátka ukázalo, že o přátelství se mnou stojí jen proto, že jim můžu kupovat pivo/vozit je všude svým autem zadarmo/sloužím jako dobré alibi pro jejich host parents v případech, kdy se chtějí vytratit z domu za svými kluky. Ne díky, v této oblasti si dovolím být vybíravá!

Pokud přijedete někam pracovat jako Au Pair (popř. Bro Pair, pokud se jedná o pány), je pro vás přirozeně nejjednodušší variantou najít si kamarády mezi ostatními Au Pair v oblasti. Za jedno si naprosto rozumíte pokud dojde na „pomlouvání“ vašich rodinek, a také máte většinou stejnou motivaci proč jste vůbec tady. Všichni chcete cestovat co nejvíce chcete, za co nejmenší peníze, s co nejlepšími zážitky. Chcete si ten svůj rok užít co nejvíce to jde, poznat sami sebe a přitom všem si pořádně rozmyslet, jak naložíte se svými životy až se vrátíte domů. I já si našla spoustu dobrých kamarádek právě mezi Au Pairkami. Je tu ale takový maličkatý zádrhel – od nejbližší Au Pair bydlím přesně 30 minut po dálnici, od většiny přesně jednu hodinu! Občas tak odmítám večerní sedánky uprostřed týdne, které začínají nejdříve ve 21 hodin, protože další den začínám pracovat v 6 ráno. Většinou ale zkrátka druhý den zatnu zuby, kopnu do sebe ke snídani Red Bulla a pomalu odpočítávám minuty do odpoledního šlofíčku mého host kida, protože si můžu jít také konečně zdřímnout. 🙂

A co si taky budeme – cestování s kámoši je v mnohém k nezaplacení! Třeba když se kodrcáte 6 hodin autobusem do New Yorku.

Jako správný introvert také průběžně zkouším rozhodit sítě v těch opěvovaných seznamovacích aplikacích. Teda, vlastně jen na jedné. Vývojáři Bumble narozdíl od jiných mysleli mj. i na nás, kteří si hledají pouze nové přátele (jako opravdu přátele na kafe, kino, cestování, nebo jenom „hang out“), a po vytvořili pro nás aplikaci, která funguje na stejném principu jako Tinder – zobrazují se vám lidé ve vámi nastaveném rádiusu a vy je „házíte“ doprava nebo doleva v závislosti na tom, zda na vás působí jejich fotografie a vyplněný profil dobře nebo ne. Pokud se náhodou oba navzájem posunete doprava, vzniká tzv. match a otevírá se vám chat.

Výhodou této aplikace je to, že lidí se stejným problém je tam poměrně dost i v našem prdelákově, a průběžně se tam zobrazují noví. Co je, alespoň tady, velkým problémem je, že spousta uživatelů hledá přátele pouze virtuální. Stalo se mi tak velice často, že jsem si s někým klidně i několik dní dopisovala, ale když jsem pak navrhla sejít se někde osobně u kafe, tak jsem dostala jen odpověď: „Hm, ale mě vyhovuje jenom chatování,“ nebo ještě lepší: „Já jsem tu vlastně jenom kvůli rodičům, kteří si o mě začali už dělat starosti, že nemám žádné kamarády, tak jim aspoň můžu ukazovat naše konverzace, že mám skutečný život (haha, jasně že jo, ty trubko).“ Takovým lidem jsem pak match zase pěkně zrušila, protože akorát plýtvali mým časem. Jsem totiž ten staromódní člověk, který se chce s lidmi potkávat i v realitě. #sorryjako

Když už jsem to chtěla vzdát, protože jsem fakt asi „totál lůzr“, napadlo mě přeskládat svůj profil v aplikaci. Když jsem si svou původní verzi po sobě přečetla, došlo mi, že na lidi musím působit jako taková ta městská pipina (což je vlastně pravda), která se přistěhovala do vidlákova, a očekává, že se všichni teď musí přetrhnout, aby ji zabavili. Bylo zapotřebí svou potřebu socializace prezentovat trošku jinak. A tak jsem profil přeskládala v duchu: „Pokud hledáš parťáka na kafíčka, cestování nebo pouhé společné sledování Netflixu – jsem tu, ale chci přitom pomoci zlepšit moji angličtinu!“ Udělala jsem tak proto, abych potenciálním přátelům ukázala, které aktivity mě baví, že nejsem rozhodně ten typ co se spokojí pouze s virtuálním přátelstvím, a zároveň nepřímo upozornila na to, že má angličtina není stále perfektní a tak komunikace se mnou může být občas dost náročná (jinými slovy: nejsem blbá, jenom ti úplně nerozumím). Navíc s kým si můžu opravdu zlepšit jazyk než s rodilým mluvčím?

A světe div se, ono to zabralo! Až mě dojalo, jak skvělý holky se mi začaly ozývat. Většinu z nich zaujalo, že jsem Češka a hned mi také nabídly pravidelné konverzace v angličtině nad hrnkem dobrýho kafe (nedávno se mi také ozvala jedna slečna, že chce na oplátku naučit česky, což beru jako hodně velkou výzvu). Poznala jsem tak i pár místních lidí v mém věku, kteří jsou rádi, že je po práci nebo po škole někdo vytáhne ven, a pomůže jim se alespoň trochu odreagovat od každodenních problémů. Pro mě to má výhodu jednak jazykovou, ale také vidím jak mladí Američané skutečně žijí. Věděli jste, že v Americe neskutečně frčí Snapchat? (ano, to je taková ta sociální síť, kterou jsme všichni aktivně používali asi půlroku). A že bary tu zavírají kolem druhé hodiny ráno? Když Amíkům vyprávím o tom, že u nás jsme bar zavírali v šest ráno, a ještě byli lidi uražený, že už je vyháníme domů, tak na mě jen nevěřícně koukají. Ale o těhle rozdílech si popovídáme v jiném článku.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s