Co mě na Americe fakt neba?

dne

Na začátku května jsem oslavila svůj osmý měsíc ve Spojených státech. Můj pobyt se tak strašně rychle blíží ke konci. Ve vzduchu v tuhle chvíli visí spousta otazníků – budu se moct normálně vrátit domů? Budu si moct po skončení mé Au Pair kariéry užít svůj cestovní měsíc, nebo mě coronavirus pošle hned prvním letadlem do Prahy? Jaký bude můj život, až se vrátím zpět do české reality? Jak moc se pak budu chtít vrátit sem míchat sunar a měnit plenky?

Na druhou stranu se domů těším. To co teď napíšu, je kýč jak bitch, který jste určitě už milionkrát někde slyšeli nebo četli, ale prostě si to nemůžu odpustit (#sorryjako). My Češi se prostě v tý naší zemičce v porovnání se světem nemáme zas tak úplně blbě. Bohužel to velká část lidí nevidí, zejména proto, že mají zkrátka pocit, že se o ně pořád musí někdo starat, říkat jim co mají dělat, co si myslet… Na třetí stranu – Amerika není taky úplně blbá. Pokud si teda odmyslím pár věcí, které mě tady prostě štvou, nebaví… tohle by se v Čechách prostě nestalo!

Jídlo

Jestli se na něco fakt neskutečně těším, tak je to segedínský guláš s knedlíčkama od babičky, řízky od maminky nebo hovězí líčka na červeném víně v mé oblíbené restauraci. Jestli je totiž něco v US totální bullshit, tak je to jídlo. Popravdě vůbec nechápu, z čeho je velká část americké populace tak neskutečně obézní, protože to co tu oni považují za „jídlo“, není ani trochu dobrý. Vlastně dobře pro mě – váha mi letí docela rychle dolů. Kdyby můj host dad jednou týdně nedělal domácí pizzu nebo se neobjednalo jídlo z restaurace, tak bych zapomněla, jaký to je pocit najíst se dosyta. Pokud teda nejste milovníci fast-foodů, donutů nebo jídel z polotovarů (samozřejmě vždy s nálepkami Bio nebo Organic), tak si tady opravdu moc nepochutnáte. Velký problém mám také s tím, že tu jídlo zkrátka neumí skoro nikde dobře dochutit. A co mě tu opravdu dokáže naštvat (nebo spíš zklamat), když jdu jednou za čas do restaurace, objednám si nějaké dobré jídlo a přesto z něj nemám úplně „wow zážitek“, protože to zase pro změnu neumí nandat na talíř (jak by pravil klasik: vypadá to, jako by si do toho někdo sednul holou pr….). Nezbývá mi tedy nic jiného, než si tu vařit sama podle svého. A podle toho, jak nikdy nic nezbyde na druhý den, hádám že to tý mojí rodince opravdu chutná. Přála bych vám vidět, jak se jim dělaly boule za ušima, když jsem jim udělala řízky s kaší, nebo (a teď se nesmějte) kaťák s domácími bramboráčky.

A taky se neskutečně těším na točenou švestku v Bernard Pubu. Jeden mají třeba v Olomouci, takže až vám dneska otevřou ty hospody, tak se tam určitě na jedno stavte.

Welcome to the plastic world

A to nejsem nějaký ekomaniak. Snažím se obecně nakupovat tak, abych nevytvářela zbytečný odpad. Když už nějaký vytvořím, tak mám snahu ho poctivě vytřídit. Mám v téhle oblasti velké mezery, za které by mě spousta lidí doslova ukopala kdyby mohla. Ale přesto mě neskutečně vytočilo, když jsem při jedné návštěvě Walmartu objevila bedýnku s bramborami a pozor – každá byla zvlášť zabalená do plastové fólie. Od kamarádky jsem se pak dozvěděla, že u nich v obchodě je možné koupit dokonce nakrájené jablko na měsíčky, které jsou také zabaleny každý zvlášť do plastového obalu. Po tom všem musím jednoduše uznat, že jsem byla opravdu neuvěřitelně naivní, když jsem si myslela, že jsou tady, co se týče ekologie, trochu jinde nebo že jsou na tom dokonce lépe než my. Škoda, možná příště už budu mít lepší úsudek.

Bez auta jste tu v pr….

Teď prosím všichni povstaňte, položte si svou pravou dlaň na srdce a pěkně nahlas řekněte: „Už nikdy nebudu nadávat, že autobus z naší vesnice do nejbližšího města jezdí jen jednou za hodinu.“ Tady dálková veřejná doprava zkrátka nefunguje, nebo jako jo, autobusy a vlaky tu jezdí, ale opravdu se nedostanete hravě z jedné vesnice do druhé, jak jste zvyklí z Čech. Vlaky jsou tu navíc neskutečně drahé (vlastně i autobusem cestuju jenom v případě, že si koupím jízdenku předem za rozumnou cenu). Tady se zkrátka jezdí výhradně vlastním autem (čímž jsme zase zpátky u té ekologie). „Moje“ Au Pairovské auto je bohužel od začátku února po autonehodě ve šrotu (ne, nejen že jsem jí nezpůsobila, já v tom autě ani vůbec neseděla), takže jsem si až do té legrace s coronavirem velmi neochotně zkoušela, jak to tady musíte řešit, pokud nemáte vlastní auto/řidičák a navíc bydlíte uprostřed lesa, kudy žádný autobus, vlak nebo nedejbože metro za celý den neprojede. Kdykoliv jsem někam potřebovala, musela jsem otravovat své host parents, kamarádky nebo spoléhat na to, že některý z těch dvou místních řidičů Uberu budou mít zrovna volno a zájem mě vyzvednout. Budoucím Au Pair proto radím, aby si klidně vybrali život někde na venkově, ale ať si jsou také vědomi rizika absolutní nesvéprávnosti v okamžiku, kdy jim tu auto vypoví službu.

Jinak je tu ale opravdu nádherně.

Ameriku si jinak ale i tak užívám, i když teď sedím už třetí měsíc doma na zadku a nadějně vyhlížím lepší zítřky, kdy se všechno vrátí alespoň trochu do normálu a budu moct začít zase cestovat a objevovat. Září se totiž kvapem blíží, což mi už moc času, než poletím zpátky domů do Čech, nezbývá. Tak snad už brzy budu moci zase říct: Vzhůru do nekonečna, a ještě dál!

2 komentáře Přidejte váš

  1. Blanka píše:

    S tím ježděním autem a plastem 100% souhlasím, ale s tím jídlem si myslím, že je to bohužel tom, kde bydlíš a jakou máš rodinu. Já jsem pracovala pro rodinu co jedli jen organické, ale neuměli vařit, takže jak říkáš, nic moc. A taky jsem bydlela v lese, takže restaurace hrůza.
    Ale když si vybereš ty správné místa, jídlo je tady mnohem větší zážitek než v ČR! Až budeš mít travel month, stav se sem do SF, ja tě vezmu na pořádné jídlo 😂 jinak se neboj, za 4 měsíce už se cestovat bude. Budou omezení, ale travel month si užiješ!

    To se mi líbí

    1. Ajuš píše:

      Jo, to bude asi podobný případ. Všechno organic nebo bio, což by mi ani tak nevadilo. Naopak musím říct, že co jsem tady, tak i když si vařím svoje jídla, tak mi po nich není věčně těžko. Ale vařit prostě moc neumí. Když mi minulý týden naservírovali k večeři rýži s květákem a jablkem, tak jsem měla už vážně co dělat, abych nepropukla v hysterický smích. Hned jsem si totiž vybavila Rachel, jak dělala desert a slepily se jí stránky v kuchařce, takže na piškot, krém a džem pak naskládala ještě hovězí a hrášek 😀

      Jinak s tím SF tě beru za slovo a moc děkuji! 🙂

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s