Proč zariskovat a vypadnout někam ven?

dne

Je dost možné, že právě teď stojíš před tou důležitou otázkou: „Zůstat v Čechách ve svých jistotách, nebo trochu zariskovat a vypadnout do světa?“ Je jedno, jestli se rozhoduješ nad Erasmem, prací Au Pair nebo celkově přesunutím celého tvého života někam pryč z rodné země. Tvé srdce by sice okamžitě zabookovalo letenky, sbalilo kufr a vyrazilo za dobrodružstvím, ale tvůj mozek naopak chrlí spoustu argumentů, proč zůstat doma? Věř mi – tímhle si prošli všichni, kdo jsme se rozhodli strávit část svého života někde v zahraničí. Možná se někteří ti Instagramoví lidi budou děsně tvářit, jak zkrátka jednoho krásného dne spontánně skočili do svého obytňáku a vyrazili na svůj půlroční roadtrip po Asii, ale tomu vůbec nevěřte. Existuje na světě spousta dobrodruhů, ale žádný se určitě nevydal na druhý konec světa, aniž by svou cestu a její rizika a důsledky předtím alespoň trochu nepromyslel.

Když jsem se před více než rokem (fíha, toto letí) rozhodla přihlásit se do programu Au Pair v USA, byla jsem překvapená, kolik lidí ze mě mělo opravdu radost. Jako jo, našlo se i pár kazišuků, kteří měli potřebu mi hned vpálit, jak si všechno maluju příliš růžově, protože přece na mě v tý Americe nikdo není zvědavej („…a určitě tam umřeš hlady / zimou / na kousnutí tvým hostkidem“). Ale i když to občas dost bolelo, nakonec jsem si uvědomila, že tohle všechno byli schopni vypustit akorát lidi, kteří v životě nezkusili vystoupit ze své komfortní zóny, a když už se náhodou někdy odhodlali vyjet někam za hranice, tak nikdy neviděli víc než areál hotelového komplexu, ve kterém strávili celých 10 dní své all inclusive dovolené, po které ale i tak pokaždé dospěli akorát k názoru, že všude ve světě žijí jenom samí debilové a ještě tam navíc mají hnusný pivo!

Často jsem pak slyšela věty začínající slovy: „Když já bych tak rád(a) taky někam vypadl(a), ALE…“ Důvody se vesměs opakovaly, proto jsem se rozhodla je sepsat a doplnit mými postřehy. Ráda bych také na začátek řekla, že to co píšu je čistě jen můj osobní pohled na věc. Nemám pocit, že je to nějaká pravda všech pravd, jen chci přiblížit, jak jsem před tím více než rokem uvažovala, a jak to třeba vidím teď. Věřím totiž, že někomu z vás může pomoci právě i názor úplně cizí holky z internetu, protože co si budeme povídat, ne každý má kolem sebe lidi, kteří ho plně podporují.

„… RODIČE BUDOU URČITĚ PROTI.

Pro pořádek: Předpokládám, že když se rozhodujete žít nějakou dobu v zahraničí, tak vám určitě bylo už 18 let, a tím pádem jste tedy plnoletí a o svém životě si tak můžete rozhodovat dle své libosti. Neříkám nikdy v ničem rodiče neposlouchat, ale pochopte – nemůžete se celý život ohlížet na to, co na to řeknou vaši. Ti vždycky budou asi mnohem radši, když budete stát neustále nohama pevně na zemi a držet se toho zažitého vzorce: vystudovat -> najít si práci -> najít si partnera(ku) -> vzít se -> mít děti -> nějak to doklepat do konce. Co je na tomto vzorci špatného? Vůbec nic, ale ne každý má potřebu fungovat právě podle vzorců (nebo seznamů, plánů, to-do listů… říkejte si tomu ve finále jak chcete). Navíc kdo ví – co když nám právě ta jedna přidaná proměnná „Vycestovat a žít v zahraničí“ může celý ten vzorec neskutečně ovlivnit? K lepšímu?

Mí rodiče (vlastně rodina celkově) také zrovna neskákali dva metry vysoko z toho, že jsem se rozhodla s čerstvě vytištěným vysokoškolským diplomem odjet za Velkou louži, abych se mohla starat o dvouletého chlapečka. „Takže ty už máš konečně toho inženýra, máš šanci si rozšířit úvazek v bance, a teď radši pojedeš nějakýmu americkýmu spratkovi utírat zadek?“ Jo, přesně takhle vypadala jejich reakce. Jako třešničku na dortu jsem zhruba týden měla denně několik hovorů nebo zpráv na téma „Kamarádka spolužačky dcery mojí sestřenice z pátého kolene kdysi taky odjela jako Au Pair a málem: tam umřela hlady / jí tam znásilnili / umřela v nemocnici na kousnutí radioaktivním pavoukem…“ Teď si tady z toho všeho dělám legraci, ale tenkrát jsem z toho byla doslova na prášky. Nakonec se vše uklidnilo, rodina pochopila, že udělám všechno proto, abych nešla ve stopách kamarádky spolužačky dcery jejich sestřenice z pátého kolene, a ke konci už se dokonce všichni těšili se mnou. Stačilo jim ukázat, v čem mě naopak má roční cesta do světa posune vpřed. Bohužel existují i lidé, jejichž rodina takové rozhodnutí nevzala vůbec dobře. A asi to ode mě bude trochu hnusný, ale v takovém případě bych o to rychleji měla sbalený kufr bez nějakých zbytečných diskuzí, jen abych jim ukázala, jak moc byli mimo.

„… CO PŘÍTEL(KYNĚ)???“

Tahle část příběhu je pěkně na pytel, to vám řeknu zcela narovinu. Samozřejmě naprosto ideálním stavem by bylo, kdybyste takhle někam vyrazili spolu. Ale aby to bylo ideální, musíte to opravdu chtít oba. Ale „opravdu chtít“ v tomto případě znamená „chtít zcela sami za sebe“. A váš protějšek třeba zrovna chtít nebude. Nekoukejte chvíli na to, co si asi tak myslí ten druhý, a to ať už stojíte na jakékoliv straně barikády. Zvažte všechny plusy a mínusy, které vám takový vztah na dálku může dát. A přijměte i riziko, že nemusíte to delší odloučení vydržet. Ale začněte o všem společně mluvit. Narovinu vám řeknu, že pokud se stejně jako já rozhodnete odjet na zkušenou do světa a partnera nechat doma, vždycky se ve vašem okolí najde někdo, kdo vás za to bude chtít pranýřovat – a jsme zpátky u těch kazišuků, o kterých jsme si povídali o pár odstavců výše.

Tenkrát jsem uvažovala tak, že kdybych teď zůstala doma jenom kvůli přítelovi, mohl by v budoucnu nastat okamžik, kdy bych mu to začala vyčítat. A jak někteří vědí, často takové výčitky pak znamenají konec. Navíc – i kdybych nakonec nikam nevyjela, může se i tak stát, že se něčí šéf jednoho krásného dne rozhodne vyslat někoho z nás dvou na delší pracovní cestu do zahraničí. Nebo si představte, že naši tátové museli odjet na vojnu někam na druhý konec republiky, takže naše mamky neviděli třeba několik i měsíců. A určitě tenkrát nemohli říct: „Náh, moje stará řekla, že nikam jezdit nemám, tak musím zůstat doma.“ Je to sice nejspíš příklad trochu přitažený za vlasy, ale víte kam tím mířím, ne? Naštěstí žijeme v parádní době, kdy si denně můžeme volat a vidět se alespoň přes internet. Nebo váš partner může jednou za čas skočit na letadlo a přiletět vás navštívit (pokud teda všude zrovna neuzavřou hranice kvůli nějakému viru, viď, Ájo). Nejlepším lékem je přesto ale plánování, co budeme dělat, až budeme zase spolu. I když to pak občas vyústí v hádku, jaký si do nového bytu pořídíme gauč.

„…NEMÁM NA TO PENÍZE.“

Když jsem to nedávno počítala, tak mě cesta do Ameriky, tedy poplatky agentuře, víza a další drobnosti jako výpis z trestního rejstríku, mezinárodní řidičský průkaz plus nějaké to kapesné, vyšla na zhruba 50.000 Kč. To se (především nám mladým) může zdát jako slušná pálka, ale teď ruku na srdce – takovouhle částku jsme schopni utratit za mnohem větší nesmysly. Tak si schválně dáme jedno takové početní cvičení: Kolikrát do měsíce si kupujete kafe s sebou někde v kavárně? Nebo odcházíte s narvanýma taškama z nákupního centra? Kolik jste schopni propít na mejdanu? Nebo projíst ve fastfoodech a restauracích, protože se vám „zrovinka dneska nechce vařit“? Tak teď si to všechno zkuste hezky sečíst. Pořád máte pocit, že nemáte peníze? Jo, a nemáte vůbec zač.

V tomto ohledu souhlasím s Kazmou, který kdysi řekl, že je zapotřebí mít tak trochu zdravou neúctu k penězům. Aneb jak se říká: „prachy budou, ale my nebudem.“ Ale teď nastává otázka – chcete tuhle filosofii uplatňovat v honbě za zážitky, nebo za novým telefonem, protože ten současný už je rok starý model? Já teda nevím, ale osobně chci jednou svým dětem a vnoučatům raději vyprávět o svých cestách, než o tom, kolik jsem měla párů bot ve svém botníku. A pokud ty peníze opravdu nemáte – vždycky se dají nějak vydělat. Taky jsem zrovna neskákala radostí z toho, když jsem před lety vytírala hajzlíky na diskotéce (skutečně chuťovka, vřele doporučuji), ale věděla jsem, že to všechno je jenom odrazový můstek k něčemu lepšímu.

„…JÁ NEVÍM, JESTLI BYCH NA TO MĚL(A).“

A jak to jinak chcete zjistit? Chcete si snad hodit korunou? Udělat si test v Bravíčku? Zavolat věštci? Požádat o nápovědu diváky ve studiu? Tohle si prostě musí každý zkusit na vlastní kůži. Třeba zjistíte, že to fakt není nic pro vás. To je naprosto v pořádku. Taky jsem tu na začátku často brečela, ptala se sama sebe, co jsem to vlastně udělala, a chtěla zase odletět prvním letadlem domů. Ale zatla jsem zuby, po pár týdnech překonala kulturní šok a hele, tenhle týden jsem oslavila svých 9 měsíců tady (jak by řekla kamarádky host mum – kdybych sem přiletěla těhotná, tak bych v těchto dnech porodila, hihi). A neměnila bych. Víc k tomuto bodu asi nemám co dodat.

„…BOJÍM SE, ŽE MI MEZITÍM UTEČE TEN ŽIVOT TADY.“

Co říct. Život zkrátka neustále plyne dál, a lidé si žijou své životy i bez nás (mají na to svaté právo, smiřte se s tím). Vím, že až se na podzim vrátím domů, tak si budu nějakou chvíli připadat jako Alenka v říši divů. A to to nebude až takový šok, když se ke mě díky internetu ty největší novinky dostávají prakticky okamžitě. Ale stejně jako tohle všechno je zkouška mého vztahu s přítelem, je tohle všechno zároveň i zkouška všech mých přátelství. Kdo to se mnou myslí opravdu vážně, udělá si jednou za čas prostor alespoň na krátký videohovor (zase chápu, že každý není takový kabrňák jako moje nejlepší kamarádka, se kterou na Skypu vydržíme třeba i přes čtyři hodiny). Kdo se mnou ale „kamarádil“ jenom proto, že jsem mu dávala k dispozici své studijní materiály, měla jsem na baru 50% slevu na drinky, nebo protože jsem zrovna měla čas jít na kafe, když jiných pět kamarádů nemohlo – tam zkrátka smolík.

Zpětně bohužel vidím, jak moc příšernými lidmi jsem se dokázala obklopovat. Ale že jsem o ně díky mé cestě přišla, není vůbec žádná škoda. Naopak je ale zajímavé, že co jsem tady, začali mě pravidelně kontaktovat i ti, se kterými jsem se do té doby prakticky nestýkala a maximálně jsme se jednou za čas potkali někde na party, na koncertě nebo si okomentovali stories. Takže vlastně můžu říct, že odpadky se vynesly samy a pravděpodobně je nahradily lepší a kvalitnější kousky. Ale kdo ví, jak se to celé ještě vyvine.

Měla bych toho na srdci k většině bodů ještě tolik, že je asi budu muset více rozepsat do samostatných článků. Ty hlavní myšlenky si ale myslím, že se mi podařilo zaznamenat – i když jak se znám, tak mě zítra napadne ještě spousta věcí, na které jsem teď určitě zapomněla. Kdybych to měla ale celé nějak shrnout – bát se je přirozené, ale kdo nic nezkusí, tak nikdy nic o sobě nezjistí. A kašlete na řeči okolí – žijte si svoje životy, dělejte si svá rozhodnutí a jestli si při tom máte rozbít hubu, tak se to stejně jednoho dne prostě stane. Tak ať to aspoň stojí za to.

Jeden komentář Přidejte váš

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s