What’s Up, MIAMI?

dne

Můj aktuální americký bucketlist se dost liší od toho, který jsem měla v hlavě, když jsem poprvé přistála na půdě Spojených států. Některá místa přibyla, jiná jsem naopak s naprosto klidným srdcem vyškrtla, ale to se rozhodně netýkalo Miami, které jsem toužila navštívit už opravdu strašně moc dlouho. Když mi tedy rodinka oznámila, že v únoru letí na týdenní lyžovačku do Francie, a já tím pádem dostávám týden dovolené navíc, bylo mi hned jasné, kam moje kroky povedou.

S několikaměsíčním zpožděním konečně posílám do světa svůj cestovatelský článek o Miami, aneb příběh o tom, jak jsem se poprvé v životě (a snad také naposledy) brutálně spálila od sluníčka, „šmírovala“ českou rodinu na South Beach nebo jedla oběd v kubánské restauraci, po které pobíhaly slepice s kuřátky.

Do Miami jsem se dokodrcala autobusem z Orlanda zhruba kolem jedenácté hodiny večerní. Jakmile jsem vystoupila, měla jsem naprosto jasný plán – objednat si Ubera, nechat se odvézt na hostel a snad se konečně pořádně vyspat. Poslední noc na hostelu v Orlandu mi totiž téměř celou noc chrápala doslova do ucha nějaká ženská, takže jsem půlku noci probdila, a tu druhou jsem měla v uších sluchátka, do kterých jsem si pouštěla zvuky oceánu, abych to chrápání alespoň trošku něčím přebila (marně, společně s tím chrápáním to znělo jako pořádný hurikán nad oceánem). Pokud se ptáte, jestli jsem po téhle zkušenosti zanevřela na hostely – ne, ani omylem. Byla jsem z toho sice pěkně rozčarovaná, ale na druhou stranu si teď tuhle vzpomínku přehrávám v hlavě, a v duchu se směju, protože to bude jednou bezvadná historka k táboráku.

Zkomplikoval se mi však již první bod mého jednoduchého plánu. Jak se to může stát? Stačí, aby vaši žádost o Ubera potvrdil řidič, který umí anglicky max. tři věty, naprosto ignoroval GPS v aplikaci, a prostě vám tvrdil, že místo na kterém se máte sejít jednoduše neexistuje (i když mu právě na té ignorované GPS jasně svítí vaše aktuální pozice), a pak vám střídavě tvrdil, že momentálně stojí přímo před vámi/před nějakým hotelem asi jednu míli vzdušnou čarou na sever/na nějakém parkovišti u obchoďáku. Nehodící se pravděpodobně škrtněte.
Suma sumárum, než frajer konečně po 45 minutách dorazil, já byla akorát pěkně nasraná. Načež na mě spustil nějaký monolog ve španělštině, a to už ve mně opravdu doslova bouchly saze a dost rázně jsem mu vysvětlila, že pokud se se mnou chce o něčem dohadovat, ať na mě laskavě mluví anglicky nebo já na něj začnu mluvit česky, ale tím pádem se vůbec nikam nedostaneme. Ano, má reakce byla docela hnusná, na druhou stranu vzhledem k mému rozpoložení pořád dost mírná. Následovala ta nejtišší jízda v Uberu za celou dobu, co s nimi občas během mého cestování jezdím. A ne, pořád mám hodnocení 5/5.

Hostel byl naprosto skvělý. Konečně jsem nemusela spát v několika vrstvách, abych se celou noc netřásla zimou. A celkově to bylo neskutečně krásné místo. Pokud tedy někdy vyrazíte do Miami, a nebude chtít utrácet za předražené hotelové pokoje, doporučuji hostel Generator Miami. Krásné ubytování za přijatelnou cenu na Miami Beach, necelých pět minut chůze na pláž. Každý den a večer připraven společný program pro ubytované hosty, takže pokud cestujete sami (jako já), může to pro vás být zajímavý způsob, jak se zabavit a poznat při tom i nové lidi. Doporučuje pět Ajuš z pěti.

Ráno jsem doslova vyskočila z postele plná energie. Po rychlé snídani jsem si sbalila plavky, ručník, opalovací krém a vyrazila na pláž. Měla jsem totiž před sebou poslední horký den mého pobytu, byla by tedy škoda si ho neužít u oceánu. Nejbližší pláží byl Lummus Park Beach – obrovský plážový komplex o velikosti 30 hektarů vybudovaný v 80. letech minulého století na Miami Beach. Podle mého názoru se jedná o místo, které se vám na první dobrou vybaví, když se řekne Miami.

Dobré místo na pláži jsem hledala zhruba 40 minut. Ne proto, že by byla narvaná k prasknutí, ale protože jsem nechtěla zakempit hned na tom kousíčku u mého hostelu. Celkem mě také v hledání zdržoval fakt, že mé nohy nejsou pravděpodobně správně anatomicky tvarované pro chůzi v písku, takže zatímco ostatní lidé kolem mě vždycky prochází jakoby se procházeli po dokonalé asfaltové cestičce, já se prostě s každým krokem vždy do toho písku zabořím. Nakonec jsem ale našla místo zhruba uprostřed pláže, kde jsem si přesto mohla udělat pár hezkých fotek téměř bez lidí.

Rozložila jsem si tam tedy osušku, svlíkla se do plavek, vytáhla z batohu stativ a mobil a vydala se nafotit pár snímků. Když jsem procházela kolem prvního osuškového ostrůvku poblíž mého stanoviště, všimla jsem si, že na jedné z osušek leží kniha s českým názem (ne, neptejte se mě, jak se ta kniha jmenovala. Nebylo to nic mainstreamového a zároveň měla tak tuctový název, že jsem ho zapomněla už deset vteřin poté). Přesně tak. Po 40 minutách chůze jsem zakempila hned vedle nějaké české rodiny.

Trocha těch sterotypů: Ne, neviděla jsem žádné řízky v alobalu, ponožky v sandálích nebo igelitky narvané lahváči. Prostě normální česká rodina, která těsně před koronou stihla svou dovolenou v Miami. Přesto jsem během těch čtyř hodin, co jsem se doslova vedle nich vyvalovala na pláži, nenašla odvahu se zvednout a prohodit s nimi pár slov. Kdo ví – třeba na dovolené v zahraničí také zrovna nevyhledávají své krajany. Tím tedy nechci říct, že mě nepotěší, když někde náhodou narazím na Čechy nebo Slováky, se kterými si můžu popovídat svým mateřským jazykem (ať už tady v USA nebo jenom někde na dovolené), ale opravdu je nevyhledávám vyloženě cíleně. Chápeme se? Super. Zůstala jsem tedy jenom u nenápadného šmírování, během kterého jsem se několikrát střetla pohledem s pravděpodobně maminkou. To mě donutilo položit si otázku, jestli se my Češi v zahraničí podle něčeho poznáme i beze slov. Poznala ta paní, že jsem také Češka? Vysíláme snad nějaké zvláštní vibrace? Máme nějaké speciální čakry? Otázky. Samé otázky.

Až o pár hodin později jsem musela konstatovat smutnou pravdu. Ne, nevysílám žádné zvláštní vibrace a ani mé čakry nejsou speciálnější, než čakry ostatních lidí. Prostě jsem se celou tu dobu na pláži brutálně pálila a nevěděla o tom. Naivně jsem si myslela, že můj opalovací krém s faktorem 15, který používám celý život, je dostačující. Hahaha, ne nebyl. Naivně jsem si také myslela, že když se člověk na slunci pálí, tak to vždy cítí. Hahaha, ne necítí. Následující noc byla pravděpodobně jedna z nejhorších v mém životě, a to nemluvím o zbytku mého pobytu v Miami, kdy jsem si nemohla nejen bezbolestně natáhnout jeany, ale ani sednout na záchod. Kvalitka! Doporučuji! Summer vibes jak víno.

Další den ráno po probdělé noci jsem si sbalila svůj kufřík, a přesunula se z jednoho pokoje do jiného. Zapomněla jsem vám totiž říct ten hlavní důvod, proč jsem byla v Miami. Ten den totiž začínaly mé weekend classes, za které jsem získala polovinu kreditů, které v rámci Au Pair programu získat musím. Zbytek pobytu jsem tak strávila se spoustou dalších Au Pairek (včetně dvou kluků, tzv. Bro Pairs) z různých koutů USA. Tak jsem se seznámila třeba s dvěmi Polkami – Marlenou a Juliou, se kterými jsem od té doby pravidelně v kontaktu, a plánujeme třeba i společné akce až budeme zpátky doma v Evropě.

Zbývající tři dny jsem tak strávila na mých weekend classes, během kterých jsme poznávali Miami, řešili jeho historii, zajímavá místa, ale také problémy města (tématem závěrečného projektu, který jsme museli zpracovat, byla totiž Udržitelnost). Většinu času jsme strávili venku v ulicích na prohlídkách Miami Beach a také Downtownu. Našim lektorem byl Mariusz – pravděpodobně jeden z nejsympatičtějších lidí, které jsem za celý život měla šanci poznat. Z Polska se přistěhoval s rodinou do USA, když mu byli 4 roky, a nyní učí na střední škole v Miami angličtinu děti, které se stejně jako on do Ameriky přistěhovali, a není to tedy jejich mateřský jazyk. V Miami žije až posledních pět let, přesto jsem měla pocit, že o tomhle městě ví snad všechno a dokonce i více, než ti, kteří se tam narodili a žijí tam celý svůj život. Popsat ho slovy je neskutečně těžké, snad můžu na závěr jenom říct, že tu jeho životní energii mu neskutečně závidím, a doufám, že se jednoho dne dostanu do bodu, kdy ji také získám a budu moci předávat dál.

Pokud se někdy rozhodnete pro návštěvu Miami, rozhodně nesmíte vynechat Wynwood Walls & Art District. Jedná se o část města, kterou dříve tvořili pouze skladištní budovy. Časem se však sklady firem přesunuly jinam, a budovy ve Wynwoods zůstaly prázdné. Nabízela se tedy otázka, co s nimi udělat. Nechat opuštěné? To by se místo akorát stalo útočištěm bezdomovců, narkomanů, a různých pochybných existencí. Zbourat? A co z toho vybudovat místo s malými útulnými obchůdky, bary a restauracemi, které navíc bude známé jako jedna velká galerie street artu? Pink, pink – máme tu vítěze!

Wynwoods Walls zdobí díla od těch nejlepších street art umělců světa. Obrazy se navíc každoročně obměňují – to znamená, že kdybyste do Miami v budoucnu zavítali víc než jednou, můžete se sem při každé návštěvě vrátit, protože budete mít stále co obdivovat. A jo – pokud se do konce tohoto roku (nebo tuším dokonce do listopadu) do Miami nedostanete, neuvidíte už ani tyhlety bombastické obrazy.

Rozhodně při návštěvě Miami nevynechejte ani část města Little Havana. Jak již název napovídá, jedná se o kubánskou čtvrť kousek od Downtownu plnou restaurací, barů a pouličního umění. Tahle část si žije svým vlastním životem, a už po pár minutách úplně cítíte, jak jste plní neskutečně pozitivní energie. Do jedné restaurace nás Mariusz vzal na společný oběd a jídlo bylo opravdu moc dobré. Víc než jídlo nás ale všechny zajímaly slepice s kuřátky, které si vesele kráčely po restauraci jako… jako kdyby jim to tam snad celé patřilo. 🙂

Opomenout však nesmím ani samotné Miami Beach, ve kterém jsem bydlela celých svých pět dní v Miami. Nádherná část města plná budov v mém oblíbeném Art Deco stylu. Procházíte se tudy a máte pocit, že ani nejste v Americe. Máte najednou pocit, že život je takový veselejší, barevnější a uvolněnější. Není divu, že Miami Beach je jedním z nejnavštěvovanějších míst ve Spojených státech, a proč ho spoustu cestovatelů má na svém bucketlistu. A já jsem šťastná, že jsem si z toho svého mohla odškrtnout jednu z mnoha položek. A doufám, že se sem ještě minimálně jednou vrátím.

A těmito fotkami své dnešní povídání končím. Pokud by vás něco přeci jen zajímalo, napište mi do komentářů 🙂

Jeden komentář Přidejte váš

  1. Maky píše:

    Nádherné fotky, do Miami bych se taky jednou ráda podívala!:)

    To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s