Travel month, část 1: Rozloučení s americkou rodinou a Chicago

dne

Můj americký život je již pár týdnů minulostí. Nebyl tedy zrovna tak báječný, jak jsem si ho vysnila, na druhou stranu nelituju jediné sekundy z celé mé Au Pair zkušenosti a kdybych mohla, střihla bych si to celé ještě jednou. Přesto jsem se poslední měsíce doslova třásla na svůj travel month. Naplánovat seznam míst, která bych si přála navštívit, nebylo vůbec těžké – vlastně jsem to celé měla vymyšlené asi za tři minuty. Horší bylo promyslet mou cestu tak, aby má peněženka úplně nezaplakala a já tak nemusela poslední dny v Americe jíst akorát tak vzduch omaštěný větrem. A tak začala éra pročítání různých travel blogů, hledání parťáků na cestování, obepisování lidí žijících v USA s žádostí o cenné rady, a hlavně těšení se.

A než jsem se nadála, byl tu můj poslední večer v rodině. Koupili jsme si pizzu, zmrzlinu, usadili se u Ontaria, jedli a pozorovali západ slunce. Po návratu domů už mi zbývalo jen rychle vyprat a vysušit (!) všechno mé oblečení, sbalit se do příručního kufru a pak si konečně alespoň na zbývající tři hodinky dát malého šlofíčka, než mě rodina odveze na letiště, naposledy se všichni rozloučíme a já nasednu na letadlo směrem Chicago. No, naše rozloučení bylo rozhodně… divný. Můj host dad – dvoumetrový chlap co má určitě něco přes metrák – měl na krajíčku. Host mum brečela. A můj host kid do toho kolem nás pobíhal, štěkal a pak tahal rodiče za rukávy, aby už konečně šli. Ne že by mě neměl rád – o pár hodin později u oběda začal chudák brečet, že mě na tom letišti zapomněli a musí se pro mě okamžitě vrátit. Ale když jsou vám bez pár měsíců tři roky a rodiče vám slíbí, že se po rozloučení s vaší Au Pairkou půjdete projet po eskalátorech, tak to loučení chcete vzít opravdu hopem, že?

Do Chicaga jsem přiletěla první zářijové dost upršené ráno. Když jsem po necelé hodině a půl letu v dálce zahlédla panorama města odhazující svůj mlhavý závoj, nemohla jsem se ubránit dojetí. Já jsem vážně tady! Konečně budu mít šanci ochutnat tu vyhlášenou Chicago Style pizzu, dát si hot dog u jezera Michigan, nebo se prostě jenom procházet po Downtownu s kafem v ruce, zírat přitom směrem k nebi a připadat si děsně světácky. Ano, tohle všechno a mnohem víc jsem během svých čtyř dní v Chicagu opravdu dělala. Ale začátek mého pobytu zas tak slavný už nebyl.

Na světě totiž existují celkem tři jistoty:
1. Země obíhá a rotuje kolem Slunce.
2. Všichni jednou umřeme.
3. Andrea se všude ztratí.


A když říkám všude, myslím tím opravdu všude. A je jedno jestli jsem zrovna v nákupáku, na nádraží, v maličkaté vesničce za Ústím nad Labem nebo někde v Chicagu uprostřed Downtownu. Pocit nasranosti, bezmoci a zoufalství je pokaždé téměř stejný. V případě Chicaga to celé umocňoval fakt, že mrholilo, a já si ani nemohla otevřít deštník, protože jsem jednou rukou za sebou vláčela svůj příručák a ve druhé ruce držela svůj telefon se zapnutými Google mapami, které nebyly schopné mě správně nasměrovat ke stanici metra, odkud bych se už konečně mohla dopravit k Elise, u které jsem měla příštích několik dní couchsurfovat. Nebýt jedné staré paní, která se mě původně sama přišla zeptat na cestu, a nakonec místo toho začala úkolovat snad všechny securiťáky, aby „laskavě tuhle roztomilou holčičku (???) nasměrovali do stanice Clark/Lake“, asi bych po Downtownu s tím příručákem zmateně pobíhala ještě dneska.

K Elise jsem i tak dorazila se zhruba dvouhodinovým zpožděním. To ten můj výlet teda pěkně začal, jakoby nestačilo, že jsem už tak byla dost nervózní z toho, že mě u ní zároveň čekala má úplně první zkušenost s Couchsurfingem. Šlapala jsem ta tři patra do její garsonky a přitom si představovala, jak mě tam možná někdo hned za dveřmi klepne a rozprodá mé orgány. Přemýšlela jsem, jak moc by bylo zbabělé ještě na poslední chvíli utéct někam na hostel. Nakonec jsem byla ráda, že jsem neutekla. Elisa byla jedním z nejhodnějších lidí, které jsem kdy poznala. Po příjezdu jsem v její garsonce akorát vyhodila svůj příručák a vydala se na průzkum Downtownu, aby mohla nerušeně pokračovat ve své práci z domova.

Jak jsem již zmiňovala, můj první den v Chicagu (a vlastně jediný z celého travel month) byl jeden velký pršák. Downtown byl téměř prázdný a na slavném Navy Pier dokonce v to odpoledne kromě mě a pár běžců nebyla ani noha. Tvůrci strašidelných filmů se zombíky by se tu neuvěřitelně vyřádili. Já si tak alespoň mohla celý areál Navy Pier nerušeně několikrát projít, pak si dát oběd v Mekáči, projít si krámky se suvenýry, abych si mohla vybrat tu nejhezčí magnetku, se kterou si rozšířím svou cestovatelskou sbírku, a nakonec si ještě udělat několik fotek nejen na „Pieru“, ale i v Downtownu. To už se ale pomalinku začínalo stmívat, a já s údivem zjistila, že jsem během mé upršené pochůzky s mobilem a.k.a. foťákem v ruce nachodila více než dvacet kilometrů. Nastal tedy čas se pomalinku vrátit k Elise, se kterou jsme si daly k večeři tacos, a pak už hurá do postele. Nebo vlastně na gauč v obýváku.

Prosím vás, to na mém zadku není špína ani ptačí bobek, ale letící dešťová kapka 🙂
Teď mi ale přestaňte zírat na zadek a pokračujte ve scrollování.

Druhý den jsem se probudila do nádherně prosluněného rána. Z bytu jsem se vypakovala před osmou a šla chytit vlak do Downtownu. Za zhruba dvě hodiny mě čekala prohlídka města s průvodcem. Pár dní před travel month jsem totiž objevila webovou stránku Freetour.com, kde se můžete zaregistrovat na „bezplatné“ prohlídky měst (pozor, je tam i Praha), které vedou místní dobrovolníci. Na konci prohlídky pak můžete finančně ohodnotit svého průvodce podle toho, jak se vám prohlídka líbila, popř. podle svého vlastního rozpočtu na cestování (jinými slovy, můžete mu dát korunu, nebo i třeba pětset, pokud se vám výklad opravdu líbil, nebo nemusíte mu dávat vůbec nic).

Do Downtownu jsem přijela přibližně o hodinu dříve, a tak jsem toho využila k tomu, abych si koupila v nedalekém Starbucksu kafe, a jen tak se prošla po okolí s hlavou vzhůru směrem k vrcholům mrakodrapů. Přitom jsem si kladla otázku, za jak dlouho se asi člověku takovýhle pohled zcela zevšední. Týden? Rok? Celý život? V Praze jsem žila něco málo přes dva roky. I tak se mi ale nikdy neokoukal pohled na Hrad nebo toulání po Staré Praze. Kolikrát, když jsem neměla nic na práci a cítila se sama, jsem si prostě natáhla boty a šla se z Břevnova projít až na Národní třídu. A i když jsem neměla žádného parťáka na takovou procházku, nikdy jsem si mezi všemi těmi lidmi nepřišla osamělá. A stejný pocit jsem měla právě i v Chicagu. Se všemi těmi moderními výškovými domy to je naprosto jiné místo, než Praha a přesto to bylo naprosto úchvatné.

Prohlídka města měla začít v deset hodin před Chicagským divadlem, kde jsme se měli setkat s naším průvodcem Mikem. Jenže jak jsem se blížila k divadlu, došlo mi, že cestování během pandemie bude mít asi více následků, než jsem si myslela. Třeba to, že mi za pár minut začne prohlídka, na které budu, kromě mého průvodce, úplně sama. Fun fact – nejprve jsem se chtěla odtamtud vypařit. Když jsem ale viděla, jak tam ten asi šedesátiletý pán stojí natěšený na to, jak někoho provede a povypráví mu o Chicagu, tak bych se asi musela propadnout, kdybych mu takhle pokazila den. Sám Mike mi na začátku řekl, že před koronou byl zvyklý dělat i tři prohlídky denně, přičemž na každé z nich bylo vždy více než 30 lidí. Teď byl rád za dvě týdně. A jak jsem se toho zpočátku bála, nakonec to bylo opravdu skvělé.

Během skoro dvouhodinové prohlídky jsme prošli Downtown, povyprávěl mi o velkém požáru na konci 19. století, při kterém shořelo skoro celé Chicago, ukázal mi spoustu zajímavých budov, dal mi několik tipů na různé kavárny a restuarace, až jsme nakonec došli až ke známé Cloud Gate v Millenium Park, pro spoustu z vás možná známější pod přezdívkou The Bean (Fazole). Zde jsem se s Mikem rozloučila, poděkovala za jeho čas a pak si šla koupit sendvič, který bych si mohla sníst někde ve stínu s výhledem na Fazoli. Po obědě samozřejmě přišel čas na fotky. A i tady se mi povedly téměř bez lidí, což je velká rarita, jak mi potvrdí všichni, kteří se byli podívat na Fazoli v předcovidovém čase. Před svou cestou do Chicaga jsem si přečetla pár příspěvků jiných cestovatelů, kteří se rozčilovali, že je Cloud Gate kvůli dodržování social distance za plotem, ale mně osobně to nijak žíly netrhalo. To že nemůžu jít k nějaké turistické atrakci, abych si v jejím odrazu udělala fotku nebo jí mohla pomalu i olíznout, mi v tomhle čase přijde jako asi to úplně nejmenší zlo.

Zbytek dne jsem se pak jenom tak potulovala ulicemi a fotila co nejvíce to šlo. Ten den na mě totiž poprvé začal doléhat ten nejpříjemný pocit, že se do Ameriky ještě hodně dlouhou dobu nepodívám. Hodně, hodně, hodně dlouho.

Na třetí den v Chicagu jsem si naplánovala spíše poklidnější program. Za poslední dva dny jsem pokaždé našlapala přes 20 kilometrů, a moje nohy a záda mi pomalinku začínaly čím dál častěji připomínat, že za uplynulých 6 měsíců byl můj denní průměr vždy max. 4 kilometry. Hned ráno jsem se vydala směrem k nápisu Chicago, jehož fotku jste mohli vidět hned v úvodu článku. Vlastně se k celé té fotce váže celkem vtipná historka, jak jsem pak už ani nedoufala, že tu fotku ve svém albu opravdu budu mít. Celkem třikrát jsem se totiž pokoušela si tu fotku udělat. Když jsem na místo přijela poprvé, musela jsem focení posunout proto, že to ráno přímo za tou zdí svítilo sluníčko, takže by na fotkách nebylo vůbec nic vidět. Tak jsem se sbalila, vrátila se zase do Downtownu, dala si oběd u Fazole a po poledni se vrátila na místo činu. Když jsem přišla na to parkoviště, kde se nápis Chicago nachází, zjistila jsem, že nějaký šikula přímo před něj musel zaparkovat svoji dodávku (a to i přesto, že to celkem velké parkoviště bylo téměř prázdné). To už jsem začínala mírně panikařit, ale místo vyšilování jsem si šla koupit vodu do blízké sámošky, prošla se po okolí a když jsem se cca po 20 minutách vrátila, byla dodávka pryč. Konečně!

Čtvrtý a poslední den byl ve znamení honu za výhledy na město. Jako první mojí zastávkou byl 360 Chicago Observation Deck. Tenhle výhled je mezi místními oblíbený především díky výhledu na jezero Michigan. Pokud stejně jako já vychytáte počasí, budete si připadat jako byste koukali na nějaké exotické přímořské letovisko. Tak ohromná jsou americká jezera – jen těžko se vám věří, že to nejsou moře nebo oceány. Zvláštností této vyhlídky je také tzv. TILT, což je atrakce, při které si stoupnete do speciálně upravené skleněné báně, chytíte se madel a báň se s vámi začne pomalinku vysouvat a naklánět, takže jste v jednu chvíli téměř kolmo k ulici, která je o více než sto pater pod vámi. Na atrakci se nesmí fotit, a popravdě řečeno – je to zajímavé, ale když to přeskočíte, vůbec nic se nestane. Já si mnohem více rozhodně užila, že na vyhlídce téměř nikdo nebyl, a tak jsem si jí mohla projít několikrát dokolečka a dívat se na město jak dlouho jsem chtěla. Místo 15 minut, které jsem měla zaplacené, jsem tam tak strávila více než hodinu.

Tím ale moje brouzdání v oblacích ještě nekončilo. Po rychlém obědě u (prosím virbl) Fazole jsem se před třetí vydala směrem k Willis Tower. Jestli 360 Chicago je oblíbenější vyhlídkou mezi místními, tak vyhlídka na Willis Tower s názvem SkyDeck Chicago, je zase populárnější mezi turisty. A to kvůli skleněným báním, ve kterých se můžete vyfotit s krásným výhledem na město a zatímco sedíte či stojíte na skleněné podlaze a pod vámi je několikasetmetrové nic a pak zem. Myslím si, že jsem člověk celkem odvážný, i tak jsem ale během focení celou dobu přemýšlela, jak velká je asi tak pravděpodobnost, že se v tu chvíli utrhne zrovna ta moje báň (celkem jich je tam asi pět), a já zemřu bolestivou a dost nepříjemnou smrtí. Naštěstí jsem i odtud vyvázla živá a zdravá. I tady jsem si užívala, že tam díky koroně bylo minimum návštěvníků, takže jsem ve frotně na báň strávila asi jenom tři minuty, a pak se zase kochala výhledy na město víc než hodinu. A popravdě musím říct, že výhled z Willis Tower se mi líbil o malinko méně, než z 360 Chicago.

Na závěr dne jsem měla na seznamu ještě jednu vyhlídkovou povinnost. Tentokrát jsem na doporučení Elisy došla až k chicagskému planetáriu, od kterého by měl být ten nejhezčí výhled na Chicago ze země. A tak jsem to musela jít ověřit. Od jedné mé české kamarádky jsem totiž předtím slyšela, že nejhezčí výhled na Chicago je z Navy Pier. Když jsem ale viděla to krásné panorama Chicaga nad jezerem Michigan, v duchu jsem se mé kamarádce pěkně vysmála. A pak jí to dala i trochu vyžrat po Messengeru. Zároveň jsem se rozhodla, že si na tomhle místě odbydu první část mého úkolu, který jsem si vymyslela pro svůj travel month – na každé zastávce se vyfotím s českou vlajkou!

Na první pohled krásný a jednoduchý úkol se už tady, při prvním focení, změnil v pěknou nepříjemnost, kdy jsem si pomalinku začínala klást otázku: „Co jsem si to, proboha, zase vymyslela?“ Jak se za celý ten den nepohnula ani větvička, tak v okamžiku kdy Andrea vytáhla z batohu vlajku, roztáhla ji a chtěla se vyfotit, se rozfučel hrozný vítr. Vlajka lítala ze strany na stranu, v jednu chvíli mi dokonce málem uletěla. A pak jsem si lehce rozbila tvrzenné sklo na mobilu, když mi vítr převrátil můj stativ. Bohužel prasklo zrovna přes přední kameru, čehož jsem si nejprve nevšimla, proto je část mé vlajkové fotky lehce rozmazaná.

Poslední večer jsme se s Elisou rozhodly zajít si do nedaleké pizzerie na vyhlášenou Chicago Style Pizzu. Trochu jsem se toho bála, protože jsem na ni slyšela hodně hejtů. A i když je to spíše taková buchta než pizza, mně moc chutnala a až se jednou vrátím do Chicaga, určitě si půjdu zase někam dát. A tím končím mé dnešní vyprávění. Tak zatím, budu se těšit příště u druhé části vyprávění zážitků z mého travel monthu, tentokrát to ale bude o New Orleans.

2 komentáře Přidejte váš

  1. vlastinka píše:

    Krásné fotky! Popravdě nevím, jestli je Amerika místo, kam se chci podívat. Je to hodně jiné, docela overwhelming, všechny ty vysoké budovy a velká jezera…všechno vypadá takové větší a významnější než jinde.. A taky mi tam docela chybí nějaká zeleň, nějaký život.. Nicméně i přesto jsou to moc pěkné fotky a rok v Americe jako au-pair musela být zajímavá zkušenost!

    To se mi líbí

    1. Ajuš píše:

      S tou zelení je fakt, že je to dost bída. Je třeba dost vtipný zjištění, čemu Amíci říkají „park“ – občas je to malý proužek zeleně o velikosti max. pár metrů čtverečních, jako pak budu popisovat až se dostanu k vyprávění mých „dobrodružství“ ze Seattlu.

      Evropa je hezčí, barevnější, ale Amerika má i tak něco do sebe. Těžko se to popisuje, tohle se opravdu musí zažít (klišé, já vím). 🙂

      To se mi líbí

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s