Co nového, Ajuš?

dne

Když jsem na konci září seděla v letadle směr Mnichov, plánovala jsem si, jak budu v nadcházejících týdnech vyplňovat dlouhé chvíle mezi pročítáním inzerátů s nabídkami práce psaním článků, dopíšu tak všechny resty, a uzavřu tedy konečně kapitolu „Au Pair v Americe“ jednou pro vždy (alespoň tedy blogově). Pro nově příchozí tu mám menší spoiler – zvládla jsem napsat pouze jeden jediný článek. Mám totiž takový pocit, jako kdyby někdo po mém přistání v Praze zmáčkl na ovladači tlačítko Forward, a zapomněl to celé zastavit.

Těch necelých pět měsíců doma v Čechách se událo neuvěřitelně rychle. Myslím na Ameriku každičký den. Závidím ostatním holkám, které tam ještě jsou. Ke konci mého pobytu jsem si neustále opakovala, že už se potřebuji v životě posunout dál, a začít žít ten pravý dospělácký život, který zahrnuje práci na fulltime, placení složenek a radování se z nových talířů. Vrátit se za Honzou, začít spolu znovu bydlet a žít spolu šťastně až do smrti. Jak jsem se tohohle života neskutečně bála, tak ale musím říct, že jsem v něm celkem spokojená. Chybí mi ale možnost roztáhnout křídla, někam odjet a vidět zase další kus světa. Ještě chvíli si holt budu muset na tu chvíli počkat…

A co se vlastně za těch necelých pět měsíců u mě všechno událo?

Mám práci

O hledání práce v týhle šílený době mám v konceptech téměř dopsaný článek právě z doby, kdy jsem byla opravdu dost frustrovaná z celého toho měsíčního kolotoče, během kterého jsem rozeslala více než 90 životopisů, ale odpovědi personalistů se zrovna moc nevracely (pokud nepočítám takové ty automatické e-maily o tom, že nejsem vhodný kandidát nebo že jsem byla zařazena do databáze, a brzy se mi tak určitě někdo ozve). Dost možná ten článek jednou vydám, ale teď ho chci ještě chvíli nechat uležet. Já vím, já vím – asi si říkáte, že jsou na tom lidi mnohem hůř. Hledají si práci třeba i rok, takže si vlastně nemám vůbec na co stěžovat. Kdo už tenhle proces někdy zažil, tak mi ale dá zajisté za pravdu, že vám sebevědomí prudce klesá s každým dalším odmítavým e-mailem nebo nezdařeným výběrkem. Jak si najednou přijdete úplně na „há na druhou“. A i když se snažíte všelijak rozptýlit, tak ve výsledku stejně neustále myslíte jen na to, jak moc neschopní asi jste.

Můj příběh ale nakonec skončil dobře. Našla jsem si práci, která mě baví. I když to znamená denní dojíždění do Prahy – vstávání v pět hodin ráno a návrat domů nejdříve kolem šesté večer. Rozhodně bych neměnila. Co je ale nejdůležitější, tak oproti mé minulé práci v bance konečně pracuju někde, kde se cítím normálně, nemusím se přetvařovat, jak jsem přehnaně ambiciózní a má kariéra je středobodem mého vesmíru. Přesto je to pro mě jedna neuvěřitelná škola, což pro mě při hledání bylo asi nejdůležitější.

Bydlíme konečně zase spolu!

Málokdo tomu věřil, ale ten můj kluk na mě celý ten rok opravdu počkal. Nebudu lhát, bylo to občas neskutečně náročné. Těsně před tím, než jsem se vrátila do Čech, mě ale překvapil velkou novinou – od listopadu začneme renovovat náš nový domov. A tak jsme si poslední dny odloučení krátili plánováním našeho vysněného bytu. Nikdy bych nevěřila, jak těžké bude vybrat si tu správnou vanu, kuchyň nebo dokonce i květiny. Několikrát jsme se při tom pohádali, párkrát někdo z nás rezignoval se slovy „No tak si to udělej jak chceš, mně je to vlastně celý úplně u prdele.“ I přes to všechno – bydlíme. Nedokázali bychom to ale bez našich rodin a kamarádů, kteří nám častokrát neuvěřitelně pomohli.

A tak jsme se mohli 23. prosince večer konečně stěhovat. Všude po bytě se válely krabice a tašky s našimi věcmi, ale já jako první začala s mým bráchou sestavovat a zdobit vánoční stromeček, abych se dostala do té správné vánoční atmosféry. Ten večer jsme šli spát někdy ve tři ráno, abychom odklidili věci alespoň z obýváků, a mohli si tak užít Štědrý den co nejvíce v poklidu. Pořádně jsme se zabydleli po vánočních svátcích, a stále nemáme ještě hotovo. Kromě těch vchodových jsme až do toho pátku neměli ani jedny dveře. Nemluvě o tom, že nemáme ani žádnou kuchyň. Nádobí tak myjeme v lavoru a vaříme si na malém indukčním vařiči. Ale i když je to jeden velký voser, tak si při tom vždycky říkám, jak na to jednou budeme vzpomínat jako na na jeden z nejromantičtějších období v našem vztahu. A když už jsme u té romantiky…

Já se budu vdávat!!!

PS: Tvl ne, nejsem těhotná.

Pro dnešek konec hlášení.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s